Mérenský kůň (Ariežský kůň)

21. prosince 2010 v 15:36 | Tereza |  Plemena koní

Mérenský kůň (Ariežský kůň)


Na východních svazích Pyrenejí, pohoří, které odděluje Francii od Španělska, žije mezi Rousillonem a Katalánskem horský pony, někdy nazývaný kůň mérenský, ale známý také jako ariežský.

Historie

Mérenský kůň je zřetelně potomkem divokých příbuzných tarpana. Někteří autoři se domnívají, že je potomkem vymřelých koní z poslední doby ledové, kteří jsou vyobrazení na stěnách francouzských jeskyní a vyznačují se výrazným vousem v zimní srsti. Ariežský kůň mívá skutečně v zimní srsti na dolní čelisti dosti dlouhý vous. To ovšem může být pouhé přizpůsobení drsnému podnebí, stejně jako chlupaté boltce, krátký rous na spěnkách a velmi bohatá hříva i ocas. V zimě mají tito koníci bohatou podsadu, takže se zdají huňatější. Ovšem za tisíciletí chovu pravděpodobně došlo k značným změnám, protože k zušlechtění plemene byli použiti jak těžcí tažní koně, tak dokonce arabská krev. Někteří autoři se však domnívají, že původní ariežský kůň byl již křížen se soumarskými klisnami v římských legiích.
Na jihu Francie protéká malebným krajem hor a pastvin řeka Ariege, pramenící na území jednoho z nejmenších evropských států, Andorry. Její krátký, klikatý tok se vlévá do Garonny několik kilometrů nad Tolouse. Východní svahy Pyrenejí v kraji Rousillon jsou odedávna domovem otužilých horských koníků. Na rozdíl od jižních svahů Pyrenejí, kde jsou podmínky poměrně příznivé, severní strana je drsná a chudá na potravu a terén neschůdný. Tito černí poníci žijí v poměrně nedostupných osadách na březích řeky Ariege. Někdy se také nazývají koně mérenští.

Charakteristika

Ariežský kůň je stavbou těla typický soumar. Má dlouhý hřbet, strmou lopatku, plochý kohoutek a lehce spáditou záď. Jako většina horských koní nemá korektní postoj zadních nohou, často mívá sblížená hlezna. Poměrně krátké nohy mají nápadně krátké holeně, ale velmi pevné, dobré klouby. Kopyta jsou mimořádně tvrdá a zdravá, protože se tito koně po věky nekovali. Jako jízdní koně se používali zřídka, jednak pro svou malou výšku a jednak proto, že jejich krok není právě příjemný, je dosti tvrdý. Na druhé straně pro turistiku v horském terénu v tomto kraji neexistuje lepší horské plemeno. Jistota, s jakou se pohybuje mezi skalami, balvany a bystřinami, je imponující.
Ariežský kůň je vysoký v kohoutku 135 - 150 cm, patří tedy mezi poníky. Má poměrně lehkou hlavu, s náznakem štičího profilu a plochým čelem. Žuchvy jsou na tak malého koně pozoruhodně vyvinuté, zřejmě pro nutnost spásat tuhou horskou vegetaci. Krk je dlouhý, poměrně mohutný a pěkně klenutý, hříva je bohatá, načechraná, na omak drsná. Žíně hřívy i ocasu jsou nápadně silné, stejně jako vous na spodní čelisti, který se objevuje v zimě. Na spěnkách bývá slabý rous. Typické zbarvení plemene je sytě černé.Jako většina poníků, má i ariežský kůň značně svérázný charakter. Je to zvíře soběstačné, velmi bystré, žijící dosud převážně polodivoce, a proto zacházení s ním vyžaduje dobrou znalost jak povahy koně, tak i prostředí, v němž se pohybuje. Na vysokohorských vrchovištích se musí umět vypořádat samostatně s celou řadou potíží, a proto se zejména v kritických situacích jeví jako tvrdohlavý a nezvladatelný. Na druhé straně však po patřičném výcviku je schopen vynikajících výkonů, jak při práci v zemědělství, tak v terénu a údajně i ve službách přestupníků zákona, hlavně pašeráků.

Využití

Původně to byl kůň všestranný. Osvědčoval se zejména jako soumar, i když jen zřídka nosil soumarské sedlo. I dnes většinou nosí zavazadla jinak upravená. Při své obratnosti dokáže na horských polích i orat a po neschůdných stezkách svážet úrodu do údolí. Žádný traktor dodnes tohoto poníka nenahradil. Je ovšem vázaný na vysoké polohy, v nížinách trpí horkem a pracuje velmi neochotně. Proto v nižších polohách departementu Ariége se kříží s těžkými tažnými plemeny, jako je bretaňský kůň nebo peršeron, čímž samozřejmě ztrácí svůj původní charakter. Tito kříženci jsou ovšem vynikající pracovní koně, protože jsou velmi silní, ovladatelnější a přitom si uchovali veškerou obratnost a skromnost místních předků. V národním hřebčíně v Tarbes se předvádějí v zápřeži a díky své černé barvě vypadají velmi efektně. Při výcviku udivují svou inteligencí. Ariežští hřebci a klisny se používali k chovu mezků a mulů při křížení se statnými a obratnými katalánskými osly. Výsledek byl prý vynikající, dnes ovšem chov mezků a mul upadá.

Merénský kůň

Mérenský kůň











Merénský kůň












Merénský kůň
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.